V předchozích kapitolách našeho psychodiabetologického seriálu jsme několikrát psali o tom, že práce sestry je náročná, zodpovědná a přitom nedostatečně ohodnocená. Zdravotní sestra proto patří mezi profese vysoce rizikové pro syndrom vyhoření (burnout syndrom).

Po odeznění adaptačních reakcí v období diagnózy (viz. část č. 2) si novopečení diabetici postupně zvyknou a nastává všední život s každodenními problémy. I okolí pacienta se obvykle přizpůsobí. Pokud nenastanou zdravotní komplikace nebo osobní problémy, mělo by tedy všechno být v relativním pořádku. Často však mají pacienti krize a psychické obtíže, i když se jim zdánlivě „nic neděje", vše běží normálně a zdravotní stav je dobrý. Proč?

Sdělení diagnózy je špatná zpráva a většina lidí potřebuje čas, aby ji „zpracovala" a vyrovnala se s ní. Existuje určitý typický průběh reagování v podobných nepříznivých situacích (tj. když musí člověk přijmout nepříznivou skutečnost, kterou nemá možnost změnit, např. právě diagnózu závažného onemocnění). Pacient se v této době může chovat nelogicky, protože jeho psychika se různými „triky" pokouší náraz reality šetrně zpracovat. Tyto tzv. obranné psychologické reakce jsou z větší části nevědomé a automatické - pacient je nedělá úmyslně, není si jich vědom. My jako profesionálové bychom je však měli rozpoznat a naučit se na ně správně reagovat. A o tom je náš druhý díl psychodiabetologie.

O „psychodiabetologii" jste asi zatím neslyšeli, protože nejde o oficiální termín. Ve své práci se s ní však denně setkáváte.
Psychické problémy jsou u diabetiků časté a mohou být závažné. Z vlastní praxe známe všichni řadu nespolupracujících, úzkostných, depresivních či negativistických pacientů, u nichž sebelépe nastavená léčba selhává právě z psychických důvodů.